Sympozium mělo nejméně dvě zvláštnosti oproti „klasickým“ konferencím. Řekl bych, že první zvláštností bylo i samo téma sympozia – „Neúspěch je cesta k úspěchu“, kterého se věrně drželi všichni přednášející. Na rozdíl od řady jiných konferencí, na nichž řečníci zpravidla publikují novinky z oboru, úspěchy své nebo svých firem, prognózy vývoje v oboru atd., zde si účastníci vyslechli jeden příběh osobního neúspěchu za druhým, ale i příběhy jejich více nebo méně šťastného konce, které se dají charakterizovat slovy „odrazil/a jsem se ode dna“.

Druhou, spíš humornou zvláštností v porovnání s jinými akcemi byl (již z loňského sympozia známý) čas začátku úvodní přednášky, stanovený na 6:30 hod.(!). Kupodivu se na přednášku dostavila odhadem větší polovina účastníků. Přispěla k tomu jistě i osobnost jejího lektora i její název s příznačným názvem Ranní ptáče dál doskáče.

Špičkoví lektoři, originální témata a široká škála oborů a příběhů – počínaje klasickými IT projekty přes prognózu globálních změn klimatu na základě analýzy uplynulých tisíciletí očima egyptologa, neudělení Nobelových cen našim vědcům až po rodinné nebo zdravotní krize a tragédie a jejich zvládnutí – jsou dobrým důvodem sledovat webové stránky symposia a promítnout si videa všech přednášek, která budou jistě publikována tak, jako pro symposium z roku 2016. Pozor, kdo čeká teorii projektového řízení, prezentaci metodik, technik a nástrojů, bude zklamán – zato zde najde povzbuzení a vzor pro možné vlastní budoucí pády a nové vzestupy!

Pozdní odpoledne bylo vyplněno dvěma bloky hodinových workshopů. Předpokládám, že pro většinu účastníků bylo stejně těžké jako pro mne, rozhodnout se pro dva z nabídky sedmi workshopů v prvním a šesti ve druhém bloku.

Závěrem není možno nezmínit i výborné moderátory Marcelu Augustovou a Andreje Haladu, kteří nejen vtipně uváděli jednotlivé řečníky, ale po každé přednášce nešetřili dotazy (takže se někdy nedostalo ani na všechny dotazy z publika).

Účastník Sympózia Jan Havlík, manažer projektu